Na Eiffelově věži ještě pořádně nedoschla ani barva – a proto dámy tehdy tvrdily: „Vy jste pošpinil mou čest, pane!“ a v tom, o kousek severněji, ve Frýdku & Místku, se narodil malý chlapec. Dali mu jméno Rudolf a tehdy ještě nevěděl, že bude mým dědečkem.
Když skončila první válka a do Brna se začali slétat sokoli na své slety, přidal se i Rudolf. V mezičase se z malého chlapce stal malý mladý dospělý muž s velkýma ušima. Babička Amálie v té době snila svůj dívčí sen o životě po boku Pepíka Cabejška, byť tehdy ještě nebylo patrné, že se stane obávaným footbalovým playerem. Co čert nechtěl, to se stalo. Pohled na žehlící Amálii u žehlicího prkna byl pro mladého Rudolfa tak fascinující, že babičce vzal všechny sny a iluze a narodila se Drahuška – moje maminka. To byla ta zlatá léta brněnského funkcionalismu.
Zatímco o tom, jak babička přišla do hříchu, vím téměř vše – o rodině svého tatínka mám zprávy pouze mlhavé (ta Vysočina!). Osudy mých rodičů se spojily v padesátých letech někde v budově chlapeckého sirotčince, kam v mezičase umístili filozofickou fakultu brněnské univerzity. Měli jsme k ní všichni blízký vztah, protože za pár let tam zamířila i moje sestra a o pět let později i já sám. Tatínek Stanislav byl nadán na jazyky, které celý život učil, nesnášel jen angličtinu, protože tvrdil, že se nikdy nebude vyjadřovat jazykem, který používá pouze infinitiv. Maminka Drahomíra byla velká a velkorysá žena, která občas plakala, když zjistila, že byla velkorysá až příliš. Rozdíl mezi mnou a mou matkou spočívá v tom, že já nepláču.
Celé se to stalo v lednu 1958, maminka pozřela v poledne čočku, přišel večer, jí se přitížilo, všichni si mysleli, že to jsou větry a ne – a tak jsem přišel na svět v bruselském stylu pomocí energie získané z bioplynu. My jsme patřili vždy mezi rodiny citlivé k životnímu prostředí a s vizí do budoucna. Byla to rychlovka, takže jsem se narodil v tom krásném kraji kolem hradu Pernštejna. Ať už jsem byl tam, nebo jinde, vždy mne doprovázela moje milovaná babička Amálie. Té vděčím za vše dobré ve mně, což se ukázalo jako kontraproduktivní, když jsem se začal živit jako obchodník. Babička nečetla, babička vyprávěla, měla trojku z náboženství, ale bylo v ní víc víry než ve světici, kterou se ostatně ani stát nemohla, protože své názory často formulovala výrazy z velmi hovorové češtiny. Pak všichni z toho domu začali odcházet a už nemám možnost se jich na něco zeptat, i když bych chtěl.
Tak jsem dostudoval a odešel do služeb státní památkové péče. Těch deset let tam mne poznamenalo na celý život v dobrém i zlém. A přišla ta bájná léta sametová a ty naděje a očekávání…… a pak první rok nic, druhý rok nic – no a třetí rok už jsem tam nebyl a založil v roce 1992 s Haraldem Johannem firmu, pro kterou pracuji dodnes. Tehdy se jmenovala Deffner & Johann, stejně jako jeho firma v Bavorsku, a byla to firma dceřiná & mateřská. Dalších patnáct let mi říkali pane Deffnere nebo pane Johannsone, nebo všelijak jinak – slyšel jsem na všechno – a pak přišel den. Harald Johann řekl, jdu do důchodu, dělej si to sám, ale když už u toho nebudu, tak tomu dej jiné jméno – je to ostatně už jenom tvoje firma. Proto se z Deffner&Johann stal v roce 2008 Artprotect. Dodnes dostávám objednávky na staré jméno, pořád jsem i Johannson, pořád se cítím být dceřinou firmou, protože ta mateřská je pro mne stále mateřskou a tvoří páteř mé nabídky.
Člověk by měl vědět před čím utíká, za čím utíká, a proč utíká. A tak téměř čtvrt století zkouším pomáhat restaurování, restaurátorům, abychom paměť a myšlenky zachovali pro budoucnost. Když se nám to nepodaří, tak si dějiny zopakujeme – a že to může bolet. I tak to bylo krásné, protože nic krásnějšího než umění si člověk sám sobě dát neumí.
Omlouvám se za to příkoří nechtěně způsobené, že jsem to pojal v „majestátním plurálu“ – ale firma to jsem jááá (to budou zase ohlasy v rodině).
Víc nás není, i když je to samozřejmě firma rodinná, což špatně snáší manželka a syn, protože její činnost poměrně často finančně dotují, když je na tom finanční úřad špatně. (už ti v životě nic nepůjčíme, řekne manželka).
Oba jsou také mými zásadními kritiky, takže to asi ještě chvíli potrvá, než stránky, katalog a e-shop budou bezvadně fungovat. Překážkou pokroku jsem já – jsem totiž člověk ještě mechanický. Nehrozí mi sice digitální demence, jsem postrachem mobilních operátorů, nechytnu nerv< když mi dojdou baterky nebo spadne síť, trefím všude i bez navigace, ale docela rád se někdy vědomě zaběhnu. Tak Vám všem děkuji za přízeň, bez Vás by to nešlo a pro Vás to opravdu dělám. Rád.
Kdysi na začátku jsem si myslel, že vydělám peníze, koupím statek ve vinici, udělám z toho restaurátorské ateliéry, a když trochu zbyde, tak budu sbírat své milované alfy romeo, jezdit do mé milované Itálie a tak. To všechno je sen a cesta ke snu je o víře a o naději. Na ty dvě si šáhnout nenechám.